OHLÉDNUTÍ: Trainspotting
Předvečer návštěvy T2: Trainspotting v kině, jsem se rozhodl, že si osvěžím dnes už kultovní první díl. Viděl jsem ho (už!) před patnácti lety a i když na mě zanechal tenkrát výborné dojmy, musím uznat, že v patnácti jsem přeci jen neměl tak nakoukáno, jako mám dnes a rozhodně byl i můj pohled na život úplně jinde než v současnosti, kdy mi táhne na třicet. Když jsem si navíc přečetl, že dvojka obsahuje množství odkazů na jedničku, šel jsem naproti lepšímu filmovému zážitku v kině.
Asi nemá smysl vyjadřovat se k neskutečné castingové trefě v podobě všech čtyř hlavních postav (i vedlejších) a řemeslné zručnosti Dannyho Boylea, který by mohl vyučovat, jak mají vypadat dokonalé záběry ve filmech. Takže z hlediska zpracování a podání se nebudu nijak rozepisovat, protože to nemá valného smyslu.
Má ale Trainspotting z roku 1996 co říct i dnes? Jednoznačná odpověď zní, že rozhodně ano! Po dokoukání se nemůžu zbavit dojmu, že kdyby tenhle film doposud nevznikl a místo dvojky by šla do kin nyní jednička, natočená naprosto stejně a s naprosto stejným příběhem, tak bude fungovat úplně stejně, jako při premiéře před 20 lety.
Zatímco v patnácti jsem si z filmu odnesl to, že drogy můžou být legrace, ale rozhodně Vám zničí život (tímto děkuji za výchovnou lekci, kterou jsem v patnácti dostal od svého učitele informatiky, který se na základce pokusil o založení filmového klubu a Trainspotting byl první film, který v něm promítal). Dnes ve mně zanechal mimo stejného dojmu, kterým se řídím celý život, také zajímavý pohled na společnost, kde sem si ze všeho nejvíc připomněl Fight Club Davida Finechera, na který se asi také v blízké době podívám.
Nebojím se tedy Trainspotting označit za nadčasový film s přesahem, který má co říct
velmi širokému spektru publika a v tomto případě opravdu souhlasím s pojmem kultovní film, který by měl být povinností pro ty, kteří ho ještě neviděli.
9/10