RECENZE: Annihilation

   Jako režisér Alex Garland před čtyřmi lety debutoval skromným sci-fi snímkem Ex Machina, kde dokázal, že i za málo peněz se může s kvalitním příběhem odehrát hodně muziky. Není proto divu, že mu byl pro jeho druhý projekt svěřen větší rozpočet, větší herecká hvězda a víceméně volná ruka. Žánru sci-fi zůstal Garland věrný a my tak můžeme díky Netflixu jeho nejnovější počin vidět zcela legálně už pouhý měsíc po uvedení v zámořských kinech.

   Příběh Annihilation (v překladu Vyhlazení nebo Vyhubení) nám představí bioložku Lenu (Natalie Portman), která se po působení v armádě věnuje vyučování na univerzitě. Poté, co se její manžel Kane (Oscar Isaac) vrátí z mise se však Lena dostane do soukolí velmi zvláštních událostí. Ty vyústí až ve výpravu spolu s týmem vědkyň do oblasti, kam před nedávnem dopadl meteorit (?) a nikdo s výjimkou Kanea se z této oblasti nikdy nevrátil. My tak sledujeme objevování a odhalování tajemného neznáma, které se v Oblasti X skrývá očima právě tohoto badatelského týmu.

   Annihilation doprovází pověst filmu, který dokázal rozdělit kritiky a diváky na dva tábory, kdy kritici snímek považují za velmi chytré, autorské sci-fi, zatímco z tábora diváků moc spokojených názorů slyšet není. Už jen zvědavost z toho, na kterou stranu tohoto tábora se postavím nebo zda budu někde uprostřed, mě celkem rychle dohnala k tomu, abych si Anihilaci pustil v den její netflixovské premiéry. Přiznám se, že Ex Machina jsem ještě neviděl, takže jsem úplně nevěděl, co mohu od filmu očekávat (trailer jsem po prvních reakcích zcela záměrně vynechal, abych si všechny příběhové střípky dával dohromady až při sledování filmu). Hype, který film předchází bych pak bohužel viděl jako jeden z největších důvodů, proč filmu dát vůbec šanci.

   Rozhodně nehodlám tvrdit, že je Anihilace extra špatný film, ale pokud tam byl hlubší filozofický přesah, tak mě bohužel naprosto minul. Komornější a příběhové sci-fi filmy mám hodně rád a dokonce i to filozofování mě nijak neuráží a myslím, že čas od času je dobré přehodit výhybku z akčních a barevných estrád na takovouto vážnější notu a zamyslet se (Muže ze Země, Moon, Blade Runner nebo předloňské Příchozí mám opravdu hodně rád a jejich poselství mě nijak neminulo), ale u Annihilation se to Garlandovi u mě zkrátka nepovedlo. A je to opravdu škoda.

   Základní premisa celého filmu je rozhodně zajímavá a i když dá vzpomenout třeba na hodně komediální Evoluci, tak i velmi zajímavě funguje a právě tady byl pravděpodobně prostor pro ono filozofování, který podle mě zůstal nevyužitý. Ano, hezky se na to kouká a některé výjevy, které sledujeme, jsou hodně znepokojivé až hororové a do paměti se jistě zažerou. Stejně jako i pár až pohádkových pasáží, které jsou po vizuální stránce opravdu nádherné a celý film navíc doprovází hodně povedená hudba. Bohužel pokud se Vás někdo za týden zeptá o čem Annihilation vlastně bylo, obávám se, že Vaší hlavou prošumí právě pár drsných nebo pohádkových výjevů, a to bude všechno.

   Annihilation na mě ve výsledku působí téměř po všech stránkách jako nedotažená záležitost, která Vás naláká pověstí režiséra, Natálkou v hlavní roli a povedeným audiovizuálem, ale ve výsledku nemá bohužel moc co nabídnout. Je samozřejmě možné, že film nese svoje poselství a že zkušenější biolog (což bude většina z Vás) víc docení i tu vědeckou polovinu z tohoto sci-fi kousku, ale za mě je to jen průměrný kousek, který ve mně nijak dál nerezonuje.

55%

TT