RECENZE: Dunkerk

21.07.2017

   Symbolicky na den přesně od uvedení Temného rytíře do kin přichází Nolan se svým devátým celovečerním filmem. Válečné drama Dunkerk sbírá od kritiků nadšené recenze a v mých Čerstvých dojmech, jste mohli vidět, co říkám hned po skončení filmu v kině a jedno je jasné: Dunkerk bude na konci roku v nejednom žebříčku nejlepších filmů a rozhodně se jedná minimálně v IMAXu o zážitek, který letos pravděpodobně nic nepřekoná. Vy byste u toho určitě měli být..

   Díky kvalitám svých filmů je každý projekt Christophera Nolana bedlivě očekáván. A to až do takové míry, že se hledají sebemenší náznaky toho, do čeho se zase pustí a v momentě, kdy světlo světa spatří první konkrétní obrysy, obrázky nebo ukázky z daného projektu, jsou všechny internetové diskuze rázem plné Nolana. A Dunkerk samozřejmě nebyl výjimkou.

   Film pojednává o největší vojenské evakuaci, která za druhé světové války proběhla a my máme díky Nolanovi možnost, tuto událost zprostředkovaně sledovat ze třech různých perspektiv - z pláže, kde tisíce vojáků čekají na cestu domů a nebo na smrt; z moře, kde se vojenské i civilní lodě snaží ze všech sil dostat voáky domů a ze vzduchu, kde jsou povoláni tři piloti, aby situaci pomohli, jak nejlépe dovedou. A nebyl by to Nolan, kdyby celou látku neuchopil po svém a my tak dostali nejen válečné drama, ale i příležitost vidět mistra v oboru na vrcholu svých tvůrčích sil, kde snad ještě nějakou dobu zůstane.    

   Kromě různých pozic, ze kterých veškeré dění sledujeme a jsou nám představeny během prvních minut filmu je všechny sledujeme v různém časovém rozpjetí (týden, den, hodina) a všechny spolu samozřejmě souvisí. A pokud jste viděli Interstellar, Počátek nebo Memento tak víte, že Nolan je v časových hrátkách jako ryba ve vodě. I když tady samozřejmě nečekejte žádné science-fiction prvky, ale práci s dějovými linkami tak, abysme dostali co možná nejintenzivnější podívanou a tu jsme skutečně dostali.

   O postavách nevíme téměř nic a jejich motivy jsou jasné: pláž - přežít, moře - pomoci, vzduch - bojovat. Nolan se na nikoho vyloženě nesoustředí (snad až na vynikající finále v čele s pilotem Toma Hardyho) a servíruje nám vyloženě odosobněný příběh, který má za úkol v divákovi vzbudit pocit beznaděje, strachu, boje o život stejně tak, jak si ho prožívali samotní vojáci a skrze válečné výjevy, které natočil s minimem digitálních efektů se mu to daří na výbornou. Dle Nolanových slov se snažil docílit zážitku virtuální reality bez brýlí, a to se mu v IMAXu rozhodně povedlo. 

   U herců těžko budete hledat nějakou minelu a i přes minimum dialogů (z nich snad většinu jsme viděli v dvouminutovém traileru!) tu všichni odvedou výbornou práci a zejména Branagh s Hardym (který toho z celého hereckého obsazení namluví rozhodně nejméně a 95% svého času na plátně mu jsou vidět pouze oči z pod masky a i tak si to strašně dává).

   Dunkerk Vás na začátku chytne a pustí až na samotném závěru. Celková intenzita je navíc umocněna výbornou hudbou Hanse Zimmera (všudypřítomný tikot a vygradované finále) naprosto parádním zvukem a celkově technickým zpracováním, které dokazuje, že Nolan je opravdu jinde než většina filmařů a svoji pozici si tímto snímkem pouze upevňuje. Za to, co předvedl v Dunkerku si zaslouží minimálně nominaci na Oscara a Akademie by zasloužila po čuni, pokud mu jí neudělí (a to nejen za režii, ale i za většinu technických kategorií). Jedním dechem ale dodávám, že on nic takového nepotřebuje, protože svoji prestiž si zvedá sám tím, jaké filmy točí a pokud v tom bude takto dál pokračovat, sem ochoten tři roky čekat na další jeho kousek, protože to bude bezesporu další majstrštyk.

9/10