RECENZE: Král Artuš: Legenda o meči

23.05.2017

   Charlieho Hunnama aktuálně v kině najdete hned ve dvou filmech. Recenzi na Ztracené město Z jste si od včerejška můžete přečíst tady. V Králi Artušovi se však Hunnam promění v titulního hrdinu, který se snaží ovládnout mocný meč Excalibur pod taktovkou Guye Ritchieho ve fantasy, která podle trailerů bohužel nevypadá příliš velkolepě, ale zatímco ve spoustě případů trailery ukážou to jediné zajímavé na filmu, u Krále Artuše: Legendy o meči je to přesně naopak.

   Příbeh Artuše, potažmo Excaliburu jsme mohli vidět už v několika inkarnacích od Disneyho přes fantasy Excalibur, kerou dnes málokdo pamatuje a televizního Merlina se Samem Neilem a Helenou Bonham Carter (kterého já osobně považuji za celkem povedeného), Prvního rytíře s Seanem Conerrym nebo Fuqovu verzi s Clivem Owenem, kde byl Artuš římský vojevůdce.

   Guy Ritchie na všechno tohle kašle, všechny reálné i nereálné základy, které nám byly v minulosti servírovány zmuchlal a zahodil. Zůstal meč v kameni, Jezerní paní a jméno Artuš. To je skoro všechno. A je to zatraceně dobře!

   Poslední roky se několik filmů pokusilo prorazit na poli fantasy, ale po Pánovi prstenů se to nikomu nepovedlo. Nejblíže tomu měl pak asi sám Jackson s vlažně přijatou hobití trilogií. Všechno to ale budiž zapomenuto, protože Král Artuš: Legenda o meči je tím, čím chtěli být nový Barbar Conan, Solomon Cane, Sedmý syn nebo dokonce i Princ z Persie. Od těchto všech si nový Artuš bere to nejlepší, k tomu přidává souboje, které dají vzpomenout také na 300: Bitva u Thermopyl (hlavně ten závěrečný), Guy Ritchie tomuhle mixu dodal svou osobitost a vzniklo dílo, za které se nemůže nikdo ze zúčastněných stydět, protože je to hodně povedená, zábavná, akční fantasy jízda, která tu opravdu hodně dlouho nebyla.

   Co myslím tou osobitostí? Vzpomeňte si na vyprávěcí postupy z filmů Sbal prachy a vypadni nebo Podfu(c)k, kde hlášky a dialogy doprovází zběsilý střih, ale děje se to tak přehledně, že se v tom nemáte možnost ztratit, navíc se tu během několika dialogů hraje i hezká hra s divákem, kdy chvíli přemýšlíte, jestli se vysvětlované události stali, stanou, nebo k nim možná dojde. A jak povedený mix fantasy a Ritchieho gangsterek poznáte hned v úvodních minutách, kdy velkou bitvu, kde nechybí obří bojoví sloni (zní to úchylně, ale jsou fakt parádní) vystřídá svižná koláž z Artušova vyrůstání a dospívání v bordelu a na ulicích Londinia (to není překlep).

   Z hereckého ansámblu samozřejmě vyniká Charlie Hunnam v titulní roli, který tam sedl opravdu parádně a také Jude Law, který si svého záporáka také užívá po svém. Každopádně všichni zúčastnění odvádí slušnou práci, kromě sympaťáka Erika Bany poznáte několik tváří ze Hry o trůny (Malíček, Roose Bolton), Djimon Honsou, ze kterého se stává pomalu povinnost obsazovat ho alespoň do minimálních rolí v každé rozjeté frančíze nebo fantasy (Strážci galaxie, Rychle a zběsile 7, Sedmý syn, Eragon), kromě Mage (u které nám nebylo záměrně prozrazeno její jméno a asi tuším proč) tu ale nenajdeme bohužel žádný nosný ženský charakter. Každopádně i ona si to tam v určitých momentech dává hodně slušně a je to právě Mage, kdo s sebou nese nejvíce fantasy prvků, které ve filmu potkáváme a je jakýmsi průvodcem nejen hlavního hrdiny, ale i pro diváka.

   Král Artuš: Legenda o meči má bohužel jeden zásadní problém. Celý příběh chtěl vyprávět na poli několika filmů (hovořilo se snad o devíti filmech!), ale bohužel kvůli pro mě zcela nepochopitelnému komerčnímu propadu se dalšího pokračování nejspíše nedočkáme (Netflix prosím prosím). V příběhu se tak pouze jednou na malinký moment mihne Merlin, a to pouze v jedné vysvětlovačce, Mage nám neprozradí své jméno a Ginervu a Lancelota nepotkáme vůbec. Toto měl být zkrátka úvod do velkolepé ságy, který sice sám o sobě obstojí jako samostatný příběh, ale pro ty, kteří vědí o této legendě alespoň malinko víc to bude málo a jistě by chtěli vidět víc.

   Shrnuto, podtrženo Guy Ritchie nám dává lekci dějepisu jako nikdo jiný. Legenda o meči má přes dvě hodiny a všechno odsýpá neskutečným tempem, které zdůrazňuje dynamický střih v dialozích a místy hodně úderný soundtrack. Pokud nějakým zázrakem někdy dojde k pokračování, tak já u toho rozhodně chybět nebudu a pokud jste fanoušky fantasy (což v době Hry o trůny není těžké) Vy byste neměli taky. 

8/10

P.S.: Zatímco film u zámořských kritiků propadl, u nás se setkal s celkem nadšeným přijetím a na ČSFD má aktuálně 81%. To že se líbí divákům i jinde ve světě zase značí IMDb, kde se hodnocení pohybuje na 7,3, což není vůbec špatné. Dává mi to malinko naději, že by se této látky mohl např. Netflix opravdu zhostit a dát do toho takový rozpočet, aby se pokračovalo se stejným lookem a stejným týmem před i za kamerou.