RECENZE: T2 Trainspotting

   Od první scény během úvodních titulků je zcela jasné, že nás po audiovizuální stránce čeká vypiplaná podívaná do nejmenšího detailu při každém záběru. A tohle očekávání Boyle bezezbytku naplňuje až do posledního záběru a mně dokazuje, že své místo mezi nejlepšími režiséry současnosti (Nolan, Fincher, Scorsese a nově Villeneuve a Chazel) si naprosto zasluhuje.

   Všechno se zdá šlape tak jak má, to se však po chvíli zlomí, když Vám vlastně dojde, že kromě nasraného Begbieho se tu vlastně nic dít nebude. Ono totiž asi ani není moc, co by se dít mohlo. Z hlediska vývoje postav je rozhodně nejzajímavější Spud, který ale dostává pohříchu málo prostoru na to, že se z něj ve finále stane klíčový charakter.

   Nechápejte mě špatně. Herecky to všichni zúčastnění zvládají na výbornou. Za sebe mohu říct, že mě nejvíce bavil Johny Lee Miller jako Sick Boy a Ewen Bremner jako Spud. Od McGregora člověk očekává kvalitní výkon a toho se mu dostává a Robert Carlyle je hodně na hraně.. Jeho maniakálnost z jedničky mi přišla malinko pryč. Na druhou stranu on dovedl do filmu hodně bizarních situací, které ve víceméně slepých místech dokážou alespoň pobavit.

   A tady narážíme na jádro věci. T2 Trainspotting rozhodně nedělá svému o dvacet let staršímu předchůdci ostudu. Ale jako diváci dostaneme "jen" návrat starých postav a vzpomínání na jedničku. A tohle může být pro někoho zkrátka málo. Další věcí, kterou bych viděl jako zádrhel je to, že spousta scén je jako z jiného filmu a vlastně sem ani moc nepatří (celé finále v hospodě, sraz protestatntů), ale zase.. člověk se u těchhle scén bude bavit a platí to, co jsem na začátku. Na všechno se naprosto parádně kouká a všechno to šlape a odsýpá a já se vlastně nenudil. Tu jsem se zasmál nějaké bizarní situaci, tu jsem se pousmál nad vzpomínkou na jedničku a na konci sem byl dokonce napnutej, jak to vlastně celé zase dopadne a co se všemi bude až tohle skončí.